Jako úplné průkopníky můžeme jmenovat několik filozofů ze starověkého Řecka, jako ve většině vědních oborech. Hlavně nesmíme opomenout Hippokrata. Ten je známý zejména kvůli přísaze, kterou jeho jménem skládají mladí doktoři. V psychologii je však víc známý díky teorií o tělesných tekutinách, což se stalo první teorií temperamentu. Rozdělil lidi do čtyř skupin a to cholerici, flegmatici, melancholici a sangvinici. Toto rozdělení používáme dodnes.
Dalším důležitým jménem je Teofratos. Byl to žák Hippokrata, který ve svém díle rozdělil lidi na 30 odlišných prototypů, a to podle toho, jaké jsou dotyčného negativní vlastnosti jako například “Skrblík” A v neposlední řadě se sluší zmínit také Aristotela, dalšího filosofa tohoto období, ten rozdělil psychické procesy na kognitivní, molní a emocionální.
Přejdeme už k roku 1879 kdy byla založena první experimentální laboratoř Wilhema Wundta v Lipsku. Toto datum je považováno jako za začátek vědecké psychologie. Wilhem Wundt používal zejména metodu introspekce, tedy pozorování sám sebe, což se přespříliš neosvědčilo v pokusech, při kterých se sledují hlavně rychlé duševní procesy. Také je nutné, aby pozorovatel přesně věděl, kdy zkušenost začíná a kdy končí a samozřejmě udržet po celou dobu pozornost. Za předmět studia považoval zkušenosti a vědomí.
Další vývoj se dělí mezi dva směry, a to strukturalismus a funkcionalismus. Strukturalismus navazuje na Wilhema Wundta a zaměřuje se na analýzu duševních struktur. Jeho hlavním představitelem je E.B.Tichner, který definoval mysl jako souhrn duševních dějů, který probíhá celý život. Dále pojmenoval tři základní mentální elementy a to počitky, představy a pocity.
Funkcionalismus naproti tomu vzniká jako naprostý protiklad strukturalismu. Studuje funkce vědomí v procesu socializace a je značně ovlivněn filosofickým směrem pragmatismus. Jeho hlavní představitel byl W. James. Ten studoval operace mysli v souvislosti k procesu socializace. Je také autorem první psychologické učebnice.