Internet je pro mnohé cosi jako éter, neviditelná látka nesoucí se vzduchem. Pro většinu jeho uživatelů je tak přirozené být neustále online, že zapomínají, co se ukrývá v pozadí a umožňuje jeho fungování. To co považujeme za internet, není omezeno pouze na e-mailové zprávy, videa na YouTube nebo příspěvky na Facebooku či Twitteru. Aby toto všechno bylo možné, je zapotřebí materiální infrastruktura, počínaje optickými vlákny nebo měděnými kabely, které propojují naše domovy s rozvaděči našeho poskytovatele připojení a konče servery, jenž ukládají data ze stránek, které navštěvujeme, nebo zprostředkovávají služby, které využíváme v rámci online připojení. A propojení všech těchto prostředků zajišťují kilometry kabelů Ethernet, popřípadě optických kabelů, které spojují servery, směrovače, počítače a v konečném výsledku i země a kontinenty.
První mezikontinentální propojení ve formě podmořského měděného kabelu se datuje do roku 1858. Ve skutečnosti se však jednalo o stovky kabelů obalených třemi vrstvami izolátoru spojujících Irsko a kanadský ostrov Newfoundland. Zpočátku byl kabel rozdělen na dvě části, jejichž spojení bylo obstaráno dvěma loděmi, které se setkaly na půli cesty mezi Irskem a Kanadou. Původním účelem kabelu bylo zajištění telegrafní komunikace. V roce 1866 byl nahrazen jiným zdokonaleným kabelem. Počátkem druhé poloviny 20. století byl měděný kabel postupně nahrazován optickým vláknem a v roce 1988 byl instalován TAT-8, první z podmořských optických kabelů, které využíváme dodnes. Tento kabel, jenž v sobě zahrnoval celkem tři další kabely optického vlákna, poskytoval rychlost 20 megabitů za sekundu.
Co se týče složení, současné kabely se kromě samotného optického vlákna vyznačují i několika izolačními a ochrannými vrstvami z polyetylénu, pletené oceli, mědi nebo hliníku.